Něco tvořit znamená pořád znovu začínat. Rozhovor s Janem Gogolou mladším

Výjimečné setkání s výjimečnou osobností. Tak by se daly ve zkratce popsat naše dojmy z rozhovoru s Janem Gogolou mladším – dramaturgem, scenáristou, pedagogem a režisérem, který na letošním START FILMu vedl workshop tvůrčího psaní, jemuž dal podtitul „psaní jako hledání“. I na zdánlivě jednoduchou otázku dokáže odpovědět způsobem, který nutí přemýšlet nad vyřčeným nebo i nad sebou samým. Přesvědčte se v našem rozhovoru, který vznikl během festivalu.

7aMyslel jste si někdy, třeba ještě jako student, že se jednou budete věnovat filmu

Přišlo to až později. Jako malý kluk jsem hodně sportoval a asi bylo podstatné, že jsem se věnoval kolektivním sportům jako košíková nebo fotbal, u kterých musíte všichni vytvořit „jedno tělo“ a vzájemně se vnímat, abyste hráli dobře. Právě toto kolektivní jednání už podle mě dost souvisí s filmem. Kdybych hrál třeba tenis, dostal bych se možná k malířství nebo k psaní, se kterým jsem začínal na fakultě žurnalistiky. Postupně mi ale stále víc chybělo být s někým nebo hrát s někým. Stejně tak jsem začal postrádat něco jiného než to, co jsem viděl kolem sebe a zapisoval jako novinář – konkrétně jak předat věci, které vidím. Začalo mě zajímat i to, co by člověk mohl vidět a mohl zažít. Nebo co by mohlo být za tím, co vidí. Svoji roli určitě sehrálo i to, že můj otec je dramaturg hraných filmů. Takže určitá zkušenost s filmem už tam byla.

Na festivalu vedete workshop tvůrčího psaní. Zajímalo by nás, jestli máte nějaký literární útvar nejraději.

Tvořit něco znamená vlastně pořád začínat. Vytvářet, „vytvarovávat“. Nebo můžeme pojmu vytvářet rozumět tak, že něčemu dáváme tvář. Vytváříme, „vytvarováváme“ tvář nejen někomu, ale i něčemu. A v momentě, kdy nechceme v různých případech tvořit to samé, což mi do určité míry připadá dokonce jako popírání jinakosti onoho člověka nebo věci. Proto se domnívám, že by nás měly bavit všechny možné postupy a žánry. Protože každá věc si řekne o něco jiného. Má už nějaký celek a je na nás, abychom ho vyposlechli a rozhodli se, jakou podobou by mohl mít příslušný útvar.

Píši teď knihu o některých filmech, které jsem režíroval, a snažím se v ní demonstrovat, že výraz dokumentární film je nešťastný, protože se často nejedná o záznam reality. Jedná se o proměňování reality určitým způsobem. Snažím se tedy každý film napsat jiným „jazykem“, jiným žánrem.

gogola 1Jaké literární nebo filmové dílo vás inspirovalo v tom co nebo jak tvoříte?

Uvedu čerstvý příklad. Nedávno jsem dočetl knihu Petera Handkeho Velký pád. Pojednává o filmové hvězdě, která se z okraje města vypraví na předávání cen. Tento herec se rozhodne, že si udělá procházku, a tak vyjde s dostatečným předstihem. Za chůze se ale rozhodne, že nepůjde tou nejrychlejší a nejjasnější cestou, protože by věděl, co ho čeká. A tak odbočí do pole a postupně objevuje sám sebe.

Cítíte, že vás nějak změnila vaše práce?

Na workshopu jsem mluvil o tom, jak jsme do určité míry determinováni jazykem. Používáme třeba výraz sebevražda, ale nemáme výraz sebezrození. Nebylo by na světě víc života – ve smyslu prožívat život více –, pokud by takový výraz existoval jako jistá možnost či dveře k dalšímu zrození? A že by se událo třeba méně sebevražd? Že by toto samotné slovo odkazovalo k existenci nějaké možnosti nebo naděje? Chci tím říct, že se snažím, aby každý film nebo každé setkání bylo sebezrozením, aby z něj člověk neodcházel stejný, jaký přišel.

Třeba v mém filmu Mám ráda nudný život vystupuje paní v důchodu, která si píše deník. Jde o princip „matrjošky“ – každý zápis odkrývá něco víc. Tím, jak znovu a znovu otvíráte deník této ženy, znovu a znovu otvíráte ji samotnou. Zapisuje si do něj sny, komunikaci s mimozemšťany nebo jak se obrací k Bohu. Jindy zase píše o vaření nebo o žehlení ve smyslu, že je to pro ni „tanec“. Všimla si, že když přejíždí žehličkou po rukávu košile, připadá si, jako kdyby tančila. Zároveň říká, že je škoda, že to byla poslední košile, protože ji to právě začalo bavit. V tomto případě máte nečekanou příležitost zažít něco jako „zenový princip vnímání“, kdy je všechno stále důležité.

Když bych to měl říct zjednodušeně, pro mě osobně z toho například vyplývá, že doma tančím s myčkou na nádobí. Ona hraje a také nepatrně vibruje. A děje se to vlastně díky setkání s touhle paní.

gogola2Co byste vzkázal účastníkům START FILMu, kteří jsou ve svém tvůrčím snažení teprve na začátku nebo se třeba ještě hledají?

Workshop tvůrčího psaní, který vedu, se shodou okolností jmenuje právě „psaní jako hledání“. Nemyslím si, že by se člověk musel v určitou chvíli rozhodnout, jak bude žít. Myslím, že za svůj život může zažít životů kolik jen chce a kolik je schopen. O tom, co bude dělat, může přemýšlet na základě dvojité možnosti. Zda bude chtít v určitou chvíli najít princip, jak psát, jak natáčet, jak tvořit – vlastně jak žít. Nebo jestli se rozhodne, že bude stále hledat a stále začínat. Každá možnost má přitom svoje pro i proti. Ta první je příhodnější v tom, že se dotyčný uživí, bude slavný a získá společenské reakce. Ta druhá předpovídá, že bude žít v poměrně značné nejistotě a úzkosti. Že o něm třeba nebude nikdo moc vědět. Je potřeba si vybrat a odpovědět si na otázky – co jsem schopný a ochotný podstoupit?

Netvrdím, že jeden nebo druhý ze zmiňovaných způsobů je lepší a výše postavený. Nebo že populární filmy jsou automaticky méně hodnotné. Pro mě jsou například z určitých důvodů zásadní skupiny jako AC/DC nebo Rolling Stones. Ale je dobré si pamatovat, že člověk může lehce podlehnout svodu dělat věci tak, aby lehce fungovaly. Určitým způsobem ho může omámit také ono společenské přijetí. Pak může rezignovat na to být někým jiným. Na druhou stranu u věčného hledání se může snadno stát, že se budete pohybovat už jen v sobě samém – že vám okolní svět bude ukradený a bude vám jedno, jestli máte jednoho nebo tisíc čtenářů. Dobře, proč ne? Ale je důležité, aby potom člověk nebyl sám sobě jediným čtenářem.

Adéla Šperková, Nikola Tauvinklová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *